Slečna Lulu

Cestou rozmrzele kopala do kamení, ale vlastně jen proto, aby zahnala pláč. Domů se jí moc nechtělo a tak se rozhodla pro cestu podél lesa. Pocit zoufalství ji dostihl i tam. Cítila, jak se jí všechno rozpadá pod rukama stejně tak, jako cítila, že na to sama nestačí.

,,A teď jsi, Bože, kde?" Na obloze se objevily červánky. Kdyby se kdokoli zeptal, dokázala by mu odrecitovat jak jsou krásné, ale sama z jejich půvabu neměla nic. Kouř z nedaleké továrny jí momentálně připadal stejně roztomilý jako ony. Až děsivě připomínaly babiččinu sbírku obrázků svatých - přezbožných a přeslazených.

Obláčky se rozpálily do ruda a pak se pomalu nechávaly halit tmou. Samy uraženě překryly část hvězd. Dívka se posadila do mokré trávy a upřela pohled do temnoty. Myšlenky se pomalu uklidňovaly. Černota ji pomalu zabalila a ukolébala. Nic jí neslibovala, nic po ní nechtěla. Darovala jí závoj aby se nemusela přetvařovat a čas aby ze sebe neždímala poslední zbytky síly.

Jestli v tomto večeru někdy zahlédne odlesk Boží lásky, může být šťastná.