Moje poprvé

Říká se, že všechno je jednou poprvé. Na první zmrzlinu nebo první jízdu vlakem si nepamatuju. Na některá „poprvé“ se ale nezapomíná.

Cigareta

Z celé naší rodiny kouří jen jeden strýc. Jako malá jsem se na něj ráda dívala, jak v ruce drží červené světýlko a vypouští z pusy obláčky. Když mi bylo asi šest let a já na strýce zas obdivně hleděla, smiloval se nade mnou a nabídl mi, ať si zakouřím z jeho cigarety. Byla jsem nadšená! S očekáváním něčeho krásného jsem tedy pořádně potáhla, přesně tak, jak jsem to u strýce vídala. Ovšem, další okamžiky patří k mým nejhorším v životě – těžko popsatelný fujtajbl v puse, štiplavý kouř všude, slzy v očích a pocit, že už se nikdy nenadechnu. Bylo to velké zklamání a taky poslední cigareta v mé puse. Všechno není tak úžasné, jak se může na pohled zdát.

Moře

Mezi mé cestovatelské sny patřilo vždycky moře. Bylo mi jedno jaké. Chtěla jsem jen na vlastní oči vidět to úžasné množství vody a ochutnat, jestli je voda opravdu slaná. To se mi splnilo v 7. třídě, když jsme jeli se školním sborem do Itálie a na jedno odpoledne jsme se stavili u moře. To byl zážitek! Ta velkolepá a nekonečná hladina moře, která v dáli splývala s oblohou, voda opravdu slaná a vlny, které houpou. Snažila jsem se každý okamžik, vlnku i každé zrníčko písku vrýt pevně do paměti. Člověk totiž nikdy neví, zda poprvé není současně naposledy.

Výplata

Bylo mi asi pět let a byla jsem u babičky a tety na prázdninách. Jednou mě vzala teta do práce, do krejčovské dílny. Abych nezlobila, naučili mě tam zacházet s mašinkou, která potahuje knoflíky. Dá se do ní kovový korpus a látka, pak se něco zmáčkne a je hotový knoflík, třeba na kabát. Z různých odstřižků jsem tedy vyráběla knoflíky. Pak ale přišel úkol udělat deset stejných knoflíků, které se doopravdy použijí, na sako. Dala jsem si tedy záležet a knoflíky vyrobila.

Při další návštěvě tety na mě čekala na stole desetikoruna. Prý mi to posílá jejich paní vedoucí za ty potažené knoflíky. Neměla jsem tehdy představu, kolik to je peněz, co si za to můžu koupit, bylo mi to ale jedno. Mnohem důležitější pro mě bylo, že si na mou malou práci paní vedoucí vzpomněla a ocenila ji. Stejně tak je mi jedno, co od koho dostanu za dárek. Už jenom to, že si vzpomene, potěší. A když já chci někoho potěšit? Řídím se heslem: čokoládou nic nepokazíš.

Poprvé na střední

I když jsem se snažila, abych hned první den nepřišla pozdě, přece jen všechny mé budoucí spolužačky byly rychlejší a podle své libosti obsadily všechna místa. Na mě zbylo to poslední – v poslední lavici vedle jediného kluka ve třídě, sympatického, usměvavého Tomáše. Na oko jsem z toho byla otrávená, ale v duchu jsem byla ráda. Už jsem si představovala, jak spolu budem kamarádit a všechny holky mi to budou závidět. O ostatní spolužačky jsem se moc nestarala a svou pozornost věnovala Tomášovi. Po pár týdnech už byla ale situace jiná. Tomáš si ze mě většinou docela utahoval a milý byl jen tehdy, když potřeboval půjčit sešit nebo poradit při písemce. A z jedné spolužačky, kterou jsem na začátku roku zařadila do škatulky s nápisem „ nudná, divná“, se nakonec stala moje nejlepší kamarádka na celou střední i vysokou školu. Od té doby nevěřím svému prvnímu dojmu při seznamování s novými lidmi.

vyšlo v časopise v minulosti